Ten co nikam nezapadá
Co jsem?
Jako Homo Sapiens Sapiens nevím, kam
patřím, odkud pocházím a kde je moje místo. Mezi ostatními se
cítím jako kdybych se vařil v parním kotli, který se pomalu
svírá a svírá kolem mně čím dál tím více. Nevyhledávám
nějaké večírky nebo společenské soirée. Nemám ani potřebu
mít falešné přátelské vztahy-stačí mi jen pár lidí, kteří
si mě váží a já si jich vážím taky. Z duše nenávidím faleš
a pohrdám lidmi, kteří mi poklonkují jen aby se dostali do mé
sféry přátel což platí i pro ty co poklonkují cizím. Oceňuji
suverenitu. Kreativita, nezávislost a hlavně upřímnost jsou mi
plně ryzí. Miluji nesvázaný, ale do jisté míry spořádaný
život, bez faleše. Co tedy jsem?
Jsem Člověk, persona, jenže díky
svým zásadám nezapadám protože lidé, kteří tomuto holdují
jsou mi dosti odporní. Neuznávám korektnost, rád označuji věci
svými názvy je-li to možné a co nejčastěji. Mám ve veliké
úctě vědění a i moudrost lidí, kteří jsou ryzí. Jenže musím
občas si ušpinit ručičky, protože persony cizí, milují faleš,
nebo nějakou formu, která mi je nepříjemná. Teď jsem dospěl a
vidím místo překrásného světa bojiště. Boj lidských ambicí
nebo v horším případě příživníků a slizounů. Jsem všechno
a přesto nic. Furt mám jednu otázku: otázku, Proč jsou mi lidé
odporní, a proč jsem jim já odporný?
Je to proto, proto, že myslím jinak?
Nebo proto, že mám nějakou ehm bezvýznamnou diagnózičku? Nebo
proto, že jsem dokonce cvok? Co jsem Jsem Auťák, Autista,
Asperger, Blázen, Cvok, Debil, Magor, Pošuk! Jenže co je
bláznoství? Jen stav mysli odlišný od průměrných lidí. Prostě
je to nic, které všechny odpuzuje. Stejně tak bych mohl říct, že
blázni jsou ti, kteří jsou ovcemi, které uznávají autoritu
nepsaných pravidel. Proto Nejsem úplný prototyp člověka, jež by
byl vhodný pro žití v mase. Jsem někdo jiný, jiný od masy a
takových je taky jakási masa. Prostě svůj. Svůj a i svůjráz.
Samorost, který prostě není a nechce být vtažen do víru sirného
patosu, kruté společnosti. Proto pro nějaké delší fungování
na akcích musím odskakovat velmi kouřit tabákové výrobky.
Prostě jsem ten co chce žít po svém a tak jak chce abych byl
prospěšný co nejlépe pro všechny, nebo pro ty, kteří mě mají
rádi.
Nechci být ten co přežívá, proto
si Vážím i sám sebe a svých ambicím, které mě ženou výš a
výš. Ale kde se vzali moje ambice?
Vývin
Již v brzkém věku jsme se dozvěděl, že jsem nenormální, jiný. Tehdy jsem si ještě ničeho nevážil a žil, jsem v kytičkovém světě. Všechno bylo velmi skvělé, ale jen rok! Poté první facka od života, měl jsem jí brát jako varování, že lidi jsou ne úplně čestní a spíše jsou to prašiví psi. První rána do břicha od rok staršího dítěte. Komunikace s neukázněnými dětmi tehdy byla dost obtížná, ne-li nemožná. Tehdy jsem si uvědomil: „Ne! Nenechám se bít, teď jim nabiju já!“ – Moje první rvačka, i když neskončila úplně skvěle. Již tehdy viděli ve mě problémového člověka,jelikož jsem neuznával moc autority.
Autorita, dobrá i špatná věc co, která může prospět i ublížit, hlavně pro mladého člověka. A poté ve škole, mě zbavili téměř chuti k učení, protože jedna autorita, byla nepříjemná a úplně nemožná. Prostě arogantní panák, který neumí ani zaujmout děcko svým výkladem. Poté první všímání si puberťaček. Když tato autorita odešla, srazila mě téměř na kolena, s nadějí neboť jsem si našel hobby. Poté jsem si vydupal být v té kriplškole, ale mezi svými! Mezi lidmi stejného smýšlení. Poté první pusa a po odchodu na střední první zářez. První zářez, za který jsem byl vděčný a vážil jsem si ho. To mi mělo být jasné, že to je příliš šťastné než aby to trvalo dlouho.
Po zářezu dlouhá osobní tma, která mě zžírala a do toho změna rodinných poměrů. Poměrů, které byly pro moji maličkost jakási jistota. S tou horkostí, jsem smiřoval až do matury, ale s tím jaké nepříjemné místo to pro mě v podstatě bylo, jsem se nikdy nesmířil. Proto jsem napůl zdrhnul mezi své lidi naplno. Tedy mezi neurodiverzní osoby, které se scházeli v Praze a někdy i v Hradci v hospodách, restauracích a jiných takových institucích. Proto jsem začal uvažovat, že nechci být jenom nějakou sockou a nějakým příživníkem systému, nebo pracant, co žije jen proto aby splatil nájem.
Tehdy jsem nastoupil na Střední a vše se změnilo. Lidi byli nejdřív agresivnější a i jaksi se mě báli a stranili. Tedy jsem se jim schraňoval i já i dával najevo svoje zhnusení, některým lidem. Poté jiná třída na stejné škole. Prostě humbuk, ale proč? Protože všechno! Nyní tedy jsem před zkouškou dospělosti a už nemám náladu, se jen tak skrývat, který jen tak přežívá aby byl příjimán chci už víc! Chci svoje místo na výsluní. Chci abych byl úspěšný a soběstačný. Nepřeji si být otrok systému!
Problémy
Problémy začali již na druhém
stupni když mě hospitalizovaly mezi šašky. Jo naučilo mě to
přetvařovat a chovat se převlýkavě když potřebuju, jenže je
mi to nechutné, proto se nerad k tomu uchyluju. Při poslední
hospitalizaci jsem začal kouřit tabák. Několik hospitalizací a
necítění domova tam kde by měl být, i když to je moje vlastní
krev! Krev, ze které jsem vznikl a i ctím jí, ale prostě některé
části odsuzuji. Některé části, temperament nebo i jiné věci
mě do tohoto koloběhu dostaly a i přesto nemohu je plně zapudit.
proto s nimi žiju a pronásledují mne všude kam přijdu. Vím, že
jsou tu a nic s tím nenadělám.
Hospitalizace a kvůli čemu abych
poznal feťáky a jiné zkrachovalé existence? Abych byl
normálnější? Ne aby se mě na nějakou chvíli některé osoby
zbavili, to sto procentně. Jelikož cvokhauzy nefungují. Jsou to
jen úklidové služby pro neurotické a psychopatické příbuzné,
kteří neumí pracovat se svými příbuznými a proto je raději
uklidí. To vše protože, někdo to se mnou neuměl nebo co?
Prostě jedna lež za druhou a já se
proto se cítím sám. Persona co je prej problémová, jenže
problémy jiných, které na mě doléhali tvořili mé problémy,
jež končili výbuchem vzteku, anebo zhroucením. Prostě problémy
a problémy. Vše v cyklu, jež neměl konce až do posledních let.
Do třeťáku. Když jsem si postavil hlavu. Tím začala hořce
šťastnější etapa mého života kvůli covidu a stínu jedné
osoby, která ještě stihla připravit jeden zbytečný problém,
který jen prodloužil mně problémy, jež by do roka a půl nejdéle
vymizely. V podstatě takový způsob toho jak jsem to měl.
Úspěchy
Ještě, že to nebyla totální tragédie a měl jsem i pár drobných úspěchů co se týče, mého hobby, to jest umění. Několik výstav básní přes dvě různé byť podobné neziskovky a moje hudba na divadelní hře, dost možná i když to nevím jistě neboť tehdy jsem musel nečekaně jet na funus. Poté sem tam nějaké to klofnutíčko, které ale skončilo tak jak i začalo i když… Apropo si pamatujte, že když vám někdo řekne, že nemáte hudební sluch a sám ho nemá tak mu to vmetněte do tváře hlavně když sám řekl, že je múzami nepolíbený.
Co se týče chvály, tak hlavně buďte na sebe spravedlivě přísní. toto jsou moje hlavní úspěchy. Další se rýsuje dost možná, doufám. Poté konečně jsem našel aspoň poloviční klid v duši a jakési smíření s osudem, že jsem to co jsem. Jenže co z toho když vše je zadarmo, prostě musí se to brát občas pragmaticky pozitivně. Prostě být zhmotněnou realitou-jakýmsi ringbočem sebe sama. Proto si říkám, co je nenávist a co láska? Lásku mohu ztratit, nenávist ne, a proč? Protože nenávist je člověk. Prostě začal jsem si uvědomovat svoje bytí, svůj potenciál, kteří někteří chtěli využít, nebo jej ignorovali či srážili nebo i chválili.
Co naplat s lidma, že? Já asociál, kteří mu někteří chtějí pomoct, čehož si vážím neboť mě mají i rádi a druzí, kteří ze mě chtějí udělat nemyslející loutku. Vždy si říkám proč a co je k tomu vede, dle mého strach, že bych byl rovnocenný ne-li cennější nevím, ale prostě je nejlepší je ignorovat dokud neposbírám síly a pak je hodit přes palubu jak krysy z lodi. Většinou nemám nikomu nic za zlé, nikomu nepřeji nic zlého, ale těm, co mě chtějí využít, a i ožebračit pro ty nemám důvod je podporovat, a i se s nima stýkat. Prostě lidské tasemnice. Jeden z mých dost velkých úspěchů je i ten, že z totálního mešuge, jsem se stal jen asociálem, i když byla i chuť to vzdát, zahrabat se do nory nebo i zhebnout.
Budoucnost
Co se bude dít dál? Je to ve hvězdách? Ne! Celé to je prostě souhra náhod, která bude, je, i nemusí být tady, nebo v alternativním vesmíru. Prostě moje existence bude bezdůvodná, úspěšná, neúspěšná ale odůvodnělá. Bůh ví. Prostě Homo Sapiens mě buď prokleje, nebo bude oslavovat či mě nechá jen tak na pokoji. Nikdo neví nic a přesto všechno. Moje persona je taková, jaká bude nebo i byla. Všechno je podmíněno současností. Všechno je jenom otázka časoprostoru. Všechno bude jedno pokud se nic nestane. Jenže člověk je tvor vrtkavý, jež nikdy nemůžeme předvídat co vyvede. Osoby lidského původu jsou dost polokřehké vůči vesmíru, který je křehčí i když nás může svrhnout do propadliště dějin KDYKOLIV.