Takové normální ráno

Created with Sketch.

Takové normální ráno

Bylo takové normální ráno, když Oleg šel k místní kartářce . Měl jen malý nůž, který požadovala a balíček karet. Prošel malým štráse od Katedrálou svatého duha a vstoupil do malého kamrlíku u-Bílé věže. Bílá věž byla zavřená. Ta ‘bába’ ho bude čekat u tý věže. Taky že, čekala, v kápi tvář nebyla vidět a tělo zahalené v plášti z pytloviny, pod níž koukal bílý rubáš. Ukázala na něj ať jde za ní. Zahalil se do kabátu neb se zvedl vítr. Mávla a dveře zmizeli. Zavedla ho po schodech do malého kamrlíku. Každopádně mu naznačila aby mu podala ruku i s nožem. Tento nůž byl úzký na konci rozšířený. Rozřízla mu dlaň jedním tahem tak,že vystříkla krev pomalu stékajíc na podlahu. Vyžádala si karty,které má. Pořezanou rukou jednu po druhé do krve měl smočit a podat jí. .Při dotyku s krví , karty změnili. Na všech byl pentagram,který byl spojený s křížem. Pentagram se rozšířil a ukázalo se tam slova “ěgo åıbás” Najednou kamrlík ztmavl a ucítil něco jako by ho opouštěla duše. Cítil jak se mu něco rve z hrudi. Krev zčernala, hmotnějíc se v člověka s křídly. Nahého bez ohanbí a genitálií. Bez vlasů a fosforeskujícího. To byla jeho duše. Z pod kápi se ozývalo jen.

“Åıbás, ěgo åıbás,ěgo směrth, ěgo dhusza husz njějě ěgo!”

Najednou duše promluvila jasným hlasem a přesto neotevřela ústy. Ozvalo se silné pištivé “Náj“. Takto se to “Náj” ozvalo pět krát než formule přestala účinkovat, a duše vletěle do poraněné ruky, stejně jako do té kartářky v kápi. Padla na zem. Oba upadli, stejně jako obě duše, jedna černá v podobě plynu unikala z kamrlíku a bílá duše se vracela zpět do ruky těla, kterému patřila. Nyní propadl hlubokému spánku, který se podobal jakému si blouznění.

Když se propral už nad ním seděl jakýsi oficír a mával nad ní tou kartou ty to dvě slova: “ěgo åıbás” se mu vryla do paměti, jelikož mu ten chlap vysvětlil že to známená jen jedno. “Jeho trest smrti.” Oficír mu řekl, že přežil rituální popravu, neví jak, ale je první, kterého potkal, prý to z lidí vysává duši.

Poté se ptal jak to? Jak to, že to přežil a jak? Podle všeho není normální je první svého druhu. Pravděpodobně asi neví syntaxi toho jazyka. Nevěděl, ale prý v tranzu něco říkal bylo to něco jako “łokhús zemľja” Jenže nevěděl co, ale ten člověk najednou se zmračil, v čemž jakoš by ho spoutal nenzámou silou. Byl stuhlý nemohl se hnout a v jeho hlavě slyšel jeho hlas stejně jako by nemluvil.

“Vím kdo jsi i když to nevíš, mě neujdeš příjmi moje učení a svůj osud jinak tě musím předat rituálu na åıbás. Ubránil jsi se, a proto tě je škoda, jsi víc než tušíš. Tak co?!”

Nevěděl co dělat a jak se zachovat, mlčel. Jen koukal vytřeštěně jak sysel co čerstvě vyleze ze země. Časně poté co se otřepal řekl jen. “Jsem v tvých rukách.” Poté si uvědomil do čeho se to zapletl. Do něčeho tajemného a smrtícího. Každopádně, příjmul svoji sudbu, i když nerad.

Jediná otázka, která mu vlála v hlavě je kdo jsem? A co jsem? Odsouzenec k trestu smrti nebo co? Musel přijmout, že asi není normální. A musí asi pro sebe i pro toho oficíra najít cvokaře nebo co? Jenže jinak ho zabije. Poddá se mu a pak mu podrazí nohy. To je jasné.

“NEPOKOUŠEJ SE MĚ ZRADIT, JINAK TOHO BUDEŠ LITOVAT!”

Zaječel vzduch v okolí. Fízl nebo co to se šklebil, jako by to řekl on. Ježiš co to je za osobu, on mu snad čte myšlenky, nebo co? Divnej patron to je. Něco podobného v životě neviděl, dokonce snad ani v minulém, pokud měl nějaký minulý život. To je situace, která snad vznikla teprve nedávno v této dimenzi. Jakoby mluvil o nějaké sektě, či tajném spolku, či konspiračce. Už teď je zmatena v hloubi duše proklíná ten patos do, kterého zabředl.

Pomohl mu vstát a začal štěkat na něj slova s kadencí kulometu.

“Tak to co jsi viděl, byl rituál popravy a to v rámci naší komunity. Komunity Hradeckých Vyvrhelů. Mužů a žen s vysokými nadlidskými schopnostmi jako je ovládání energie, či hmoty jenom myšlenkou či provedením nějakého gesta. Druzí umí předbíhat v časovém předivu a vracet se nepozměnění zpět. Dokonce někteří se dokáží přesouvat myšlenkou z místa A do místa B na velké vzdálenosti aniž by udělali jediný krok. Takový lidé to ovšem od jednoho jistého roku to tají, jelikož lidi nejsou připraveni na takovéto lidi. Celá společnost by je poslala k šípku a následně by se mohla dopustit i násilností. Mnoho z nich jsou právě jednoho rodu a to rodu slovanského, a to je více než padesát procent populace takových to lidí. Proč? To nevíme, ale je to tak. Dokonce se počítá, že by mohlo pak dojít k sjednocení slovanů kvůli tomu. Přesto ty, ale jsi se to dozvěděl pozdě ba bych řekl, že mě musíš mít za blázna, ale je to tak. Dokonce jsi se tomuto rituálu ubránil což, se nestane jen tak, pouze když se duše vzepře vůči fyzikálním zákonů a následně je může měnit a takovýto člověk je vysoce důležitý pro naši komunitu. Chceme z tebe extrahovat toto a tím i dostat se na tento ‘vyšší level evoluce, neboť taková moc by mohla pomoc ubránit mnoho životů, před agresí lidí a v budoucnosti i zlu z vesmíru. Budeš mi to proto muset dát chtě nechtě a navíc jsi zabředl do toho moc hluboko. Musíš se teď rozhodnout, buď jít s námi nebo budeš donucen. Tak co?”

“Rád bych se přidal, ale zní to hrozně nebezpečně a navíc by takhle mohl vzniknout nový Hitler…”

“Hitler byl taky vyvrhel jen to přehnal se zabíjením a používal svoji moc pro svoje vlastní dobro a nikoliv pro dobro druhých.”

“… a navíc… Co? Ta zrůda byla jedna z vás?”

“Bohužel, mnoho takovýchto diktátorů bylo vyvrhely, poněvadž by jinak nedokázali se tak rychle dostat na místa takto vysoká.”

“Použijete to jen pro dobro lidí? Nepřeji si aby moje moc byla využita pro zničení tohoto kousku vesmíru.”

“Nemohu to zaručit, ale morální výchovu aspoň učíme jako prvořadou a výcviku schopností.”

“Budiš, ale přesto se mi zdá že, vy byste mohl být nový diktátor.”

“Já jenom poslouchám rozkazy a rozkazy zní, vše ti prozradit a v případě nevoli to z tebe extrahovat a donutit tě vstoupit mezi nás. Sám by jsi byl příliš vlekou hrozbou pro všechny.”

“Nemám jinou možnost. Tedy se podle toho rozhoduji.”

“Dobře zítra u Bono Publica, sejdeš se tam se mnou a přivedu tvého budoucího mentora. Ráno za svítání.”

Ráno když ještě většina Hradce spala bylo u Bono Publica rušno. Oficír a jakýsi děda s šusťákové soupravě, který vypadal jako bezdomovec a smrděl, že by to probralo celý hradec, pochodovali u spodní strany schodiště. Na někoho čekali, kdo to mohl být? Netvářili se moc hezky, spíš jako by snědli citrón a habanero. Bodeť ne ten borec na, kterýho čekali meškal. Hodně meškal, říkli za svítání už svítilo slunce a přeci když se někomu řekne za svítání a navíc od takového granda tak přeci přesně za svítání přesně na vtetřinu včas. Ovšem už se blížil šel, od zdrávky. Byl v jakým si vysoce (na město) nápadnými maskáčovými bundeswehry a americkým kongem. Bez báglu bez ničeho jenom promlaská s Winstonem v puse, ověnčeným korunkou z popílku. Kouř mu dělal vějičku, která za ním se rozplívala do luftu. Už přicházel, k pravděpodobnýho sprďunku.

“Ty vole, co to je za přesnost! Tomu se říká za svítání!? Už je světlo ty vole!”

Zařval dědula ve větrovce. Strašnej vopruz. Takovej ten houmlessák, kterej když mu nedáte almužnu tak po vás vyjede. Oficír mu představil mentora v celém jeho podání i když mu tento jeho výlev popravdě stačil, už už se chtěl sebrat a jít po svejch. I když by to asi nebylo východisko, ale měl by je z krku, ty podivíny.

“Toto je tvůj mentor. Naučí tě všechno co zná a ty pak budeš to užívat.”

Podal mu ruku i s úsměvem, ovšem on se ještě jenom zamračil a plivl mu do ruky. Procedil něco o patolízalech co se ke všem šroubují do zadku a znova si odplivnul. Nyní ho mohl vidět jaký je. Je to takovej ten tvrďák. Ani trochu se mu nezamlouval, i když to mohl bejt docela inteligentní. Bůh ví co se z toho vyklube, stejně jako bůh ví jak to dopadne. Co mohl dělat, musel se poddat. Jen tak kývl hlavou, bez nějaké velké grácie, jen kývnutí na znamení souhlasu.