I.

Uprostřed nejmenovaného města je starý, ošuntělý byt. Plný prachu, mastné špíny. Všude jen knížky. Na stěnách visí staré kalendáře s nahotinkami za posledních asi čtyřicet let včetně poválečných pin-up girl. Stařec ležel na staré válendě plné zažraných černých fleků. I ty knížky nasvědčovali, jeho nenaplněný erotický sen, plný sex bomb, mladých šťavnatých osob opačného pohlaví.

Sám a sám celý život. Frustrovaný, neb ho nějaká pěkná mladice nikdy nechtěla kvůli jeho vzhledu, vždy vypadal tak o deset let starší. Malý vzrůst a již v deseti měl více ochlupení než ostatní. Děti mu, říkali Vlkodlak. Pravým jménem se jmenoval Jaroslav, Jarda. Ale jelikož nikdo již neznal jeho příjmení nazývali ho Vlkodlak Jarda. Už nebyl nijak známý než jako Vlkodlak. Drtivá část jeho hlavy je plná vlasů a chlupů ne-li vousů jemných, měkkých vousů. Apropo pořád ležel poflakujíc se jak ten vandrák v červenci.

On se probere teprve když je noc. Pak žije životem, jelikož noc skrývá jeho poruchu a mohutné ochlupení. Před devátou hodinou se probral. Započal hygienu svého ochlupení na svém obličeji. Opláchl si tvář, v umyvadle započal si mýt vlasy. Celý zarostlý díky hypertrichóze-nemoci projevující se nadměrným ochlupením po celém těle. Proto i ta přezdívka VLKODLAK!

Po opláchnutí tváře, čímž si vymyl i ospalky, které mu tam vmetlo slunko, když spal. Nyní když si myje svoje mastné, spánkem splihlé, dlouhé vlasy, jež jen tak mýrnixtýrnix oplachoval vodou s levným šampónem z nonstop večerky. Tak teď započal si čistit i svoji dutinu ústní. S zeleným jazykem, zuby žlutými od cigaret nevalné značky a plné kazu, od bídné životosprávy prolezlé mořem alkoholu, oblaky tabákového kouře a kapavkou nebo herpesem prolezlých ženštin. To poslední neví jistě. Neb i doktoři se ho štítí. Jediné proč ho některé ženy tolerují je jeho naditá peněženka a byt pln pokladů.

Prý podřadný genetický materiál, vyvrhel, zplozenec pekla a bůh ví co další v myšlenkách lidstva o této existenci, jež díky vzhledu nezakopla o slušnou a ctnostnou dívku. Vždy je odpuzoval zevnějšek ignorujíce jeho srdce a city roztápějící se v slzách, které v něm kanuli, kapka po kapce.

Jediný jeho společník je starý gramofon s ještě starší a přeskakující deskou. Kdysi pěkný soprán operní pěvkyně, postupně měnící na jakési sípání poškozeného robota, těsně před koncem životnosti. Pavučinami zarostlý gramofonový zvukovod, mírně rozechvívající pavučinky i s tím hudebním neznabohem co to upletl na tomto místě. Nic není a nebyl ze školy, ho kvůli vzhledu vyhodily, již v prváku. Že prý mu nemůže být patnáct ale třicet, kvůli plnovousu a hrudníkových chlupů čouhající přes zapínání košile.

Modlitby, které vysílal k bohu, k tomu psychopatovi, co stvořil svět, nikdy nebyly vyslyšeny. Ochlupení nezmizelo. Od té doby nevěřil v Boha ani ve svět jen v peklo! Byla pro něj naděje? Asi ne! Již jako dvacetiletý málem dopadl na ulici, a ZASE KVŮLI VZHLEDU, zachránila ho tatínkova zlatá truhlička a rodinný důl na stříbro. Až ten důl vytěžili zůstalo mu mnoho rodinných šperků, stříbrné lžičky, bez dědice zajisté!

A nyní když se umyl oblékl si čistý oblek s tím jeho slavným nádobíčkem, typu placatka s hruškovicí, peněženka, kondomy pro případnou lehkou krasotinku, krabička cigaret a vycházková hůl. Nic jiného nepotřeboval. Neboť v případě problémů může z vycházkové hole vytáhnout dlouhý a tenký meč s úzkou čepelí.

A nyní náš příběh započne, když se již postava probudila a jsi se s ní milý čtenáři seznámil.

II.

Odemkl vchodové dveře, z mohutných dubových prken s dozickým zámkem a závorou. Odstrčil závoru a prudkým pohybem loktu otevřel mohutné dveře, na svoje dosti pohublé tělo měl neskutečnou sílu to asi, že každou chvíli musel kdejakého posměváčka nebo drzého ochmelku od sebe odtrhávat.

Vystoupil ze svého brlohu, jen sousedi zmizeli z chodby a bylo pusto. Všichni v tomto prastarém baráku věřili, že je obdobou arciďábla na zemi. Mladé páry o něm dokonce tvrdily, že díky nim se mu rozpady vztahy se sousedkami, nad čtyřicet. Díky bohu takových mladých je minimum. Tolik pověr na jednoho člověka. Ale dál.

Sešel po schodech dolů, neboť tento dům neměl výtah, byť výtahová šachta je tu postavená, ale plná špíny a povolených cihel. Otevřel vchodové dveře a vzhůru do městské noci.

Luna, která osvětlovala ulici kuželem odraženého slunečního svitu. Náhodou se odrážela i od béžové fasády onoho domu. Tedy se kužel rozprostíral v druhý a větší louč díky odražení od domu. Ale co on? Jeho to osvítilo jako svatého v kostele, nyní jeho celá ulice viděla.

„Ježiši, vlkodlak. Ukryjte se Vlkodlak“

Zaječeli mladší ženy, které podle vynoření šli do nějakého klubu, nebo na diskotéku. Ženy o, které se kdysi zajímal dokonce zakřičeli jednu větu. Jednu jedinou větu.

„Lovec duší, Vlkodlak!“

Ulice byla téměř vyprázdněná. Jen pár žen a trhovci zůstali. Vlkodlak šel podél ulice, podél zdi domu, které splývaly v jednu. V jednu jedinou, a to do doby, než došel k jedné mladé asi sedmnáctileté dívce v minisukni pod nimi měla bordelpunčošky. Na vrchu těla měla jen jednoduchý top, který nyní nosí ženy v létě, nikoliv na přelomu jara a zimy. Jeho kroky ho přinášeli postupně k ní. Přesněji byl jen trochu nadohled. Jelikož si šel pro nějakou ženštinu tak věděl, že ten zlatý váček se zatřese.

Nyní byl od ní asi pět metrů v čemž si ho všimla ta lehká děva. A hle:

„Pojď sem vousáči, nechceš ženu k sobě?“

Prohlásila k němu dost filtrovacím tónem. Zaklepal na peněženku v saku a optal se, že za kolik je. Prej čtyři tisíce za noc. No v této době, kdy je krize není se čemu divit. V krizi jsou dívky dražší a dražší neboť není do čeho ‚píchnout‘. Odsouhlasil s podmínkou, že ne zde u ní ale u sebe, neboť prý nemá tolik u sebe.

Ovšem, že to hrál, chtěl si být jistý, že za to bude stát. Už dlouhou si nevrznul, na zarostlého hypersexuála. Celý měsíc. Šla za ním jako pejsek, který hladově následuje pána za kostí. A on, se vrací k sobě domů. Postupně vracející se se ho ptala, kde bydlí. Furt tím filtrovacím, byť hodně zvědavým tónem. Prý uprostřed této smutné ulice.

Vždyť tolik utrpení na jedné osobě v poměru na jeho štěstí přijde jakoby, byla ta ulice smutná ba až ponurá. Za bujného pokřiku, žen a floutků postupně se táhly k němu do bytu.

Té prostitutce, nebo jak jí chcete nazvat, dál za ním cupitala v té minisukni, ne úplně obratně, když jí měla upnutou aby byly vidět obrysy jejích vnadů.

Po asi pěti nebo deseti minutách s přestávkami došli ke dveřím, lehce otevřel vchodové dveře, počemž postupně, společně stoupaly nahoru, k jeho těžkým dubovým dveřím od bytu.

III.

Za dveřmi onoho bytu už byly jen sami, Vlkodlak a dívka. On se postupně svlíkala z té druhé kůže. Z té minisukně. Byla zhnusená tou špínou a bordele. Nikdy podobný holobyt neviděla, jen z vyprávění jejích kolegyň. Neměla podprsenku, ale měla ony bordelpunčošky a kalhotky. On jí pozoroval vzrušený a postupně se též svlékal a nyní se ozvala.

Fajn teď ty peníze. Kývnul a podal jí peníze. Jen upozornila ať jí nelíbá na ústa. Postupně se na ní vrhnul. Opatrně z ní punčochy i kalhotky svlíknul a postupně si započal užívat. Ona se po vniku rozbrečela. On přestal a řekl jí vlídným tónem.

„Jsi mladá, proč jsi si vybrala toto řemeslo, když se ti hnusí člověk s nemocí velkého ochlupení a nedokážeš snést jeho?“

„Jelikož jsem v patnácti, před dvěma lety podlehla heroinu a musím si na něj vydělat. Rodiče mi zemřely a žiju jen n v ubytovně. Kvůli věku a kvůli absenci školy, nemohu najít slušnou práci. A nyní už toho je na mě moc. Tohle nesnesu. Ten život. Peníze si nechte já už se životem končím!“

Vyběhla v Evině rouše k oknu a proletěla oknem. Dopadla mrtvá na ulici. A on. On, kterého celé město opovrhovalo, nyní bude i vrahem! Nyní když leží nahá a mrtvá na ulici a jeho asi pověsí za vraždu neb nemá svědky a je díky vzhledu opovrhován tak to může taky skončit. Vytáhl dlouhý nůž a zabodl si ho do žaludku.

Brzy se k němu dobývali sousedi. Našli ho polonahého s nožem v žaludku, polomrtvého a hned jen.

„Hle! Vlkodlak-vrah a nyní díky svědomí i sebevrah!“

S těmito slovy v uších zemřel a i ho tak odsoudily. Jako devianta a vyvrhela. Tak zemřel ušlechtilý člověk, který byl stižen kletbou té nemoci, lidi se ho štítily. Od nikoho jiného než od prostých děvek, nezískal rozkoš. To vše jen, že existují osoby soudící knihu podle obalu, nikoliv podle textu.

Kategorie: Fejetony