Pohřeb

Created with Sketch.

Pohřeb

V kostele v černé barvě. Je rakev. Ano rakev a v ní vousatý člověk. Vousatý člověk v bílém rubáši. Byl to Bůh. Ale jaký bůh? Bůh, ve kterého věřili mnozí lidé. Je jedno jací ale různí. Nyní když zemřel, lidstvo se od něj vyprostí. Nyní se bude věřit ve Fyzikální zákony. Nový bůh je Věda, nikoliv religionistika. Proto je kostel v černém, neboť to je její poslední hodinka. Pohřbí svého boha a lidstvo definitivně uvěří ve vědu.

V kostele byly zástupy lidí. Lidé všech ras a národností. Vele k tomu kněz, mluvící všemi řečmi. Ne nebyl to kněz, byl to Papež. Vystoupili z řad všichni věřící k rakvi u, které poklekli. Lkali, neboť pravda, převlékla nový kabát. Nyní oblékla kabát, který se k ní víc hodí, neb její děti vyrostly.

„Dámy a pánové. Moji drazí pozůstalí.“ Promluvil Papež. „Sešli jsme se neb zemřel Náš otec. Mi sirotci, nyní musíme postarat sami o sebe. Nemáme již nikoho. Nyní potřebujeme oporu v nás, neb jsme individuality semknuté v pospolitosti.“

Odmlčel se načež polkl dost hustou slinu a pokynul pohřebákům aby zakryli rakev. I rakev zakryli a spustili pás, který odtáhl rakev do krematoria, kde Bůh byl zpopelněn. Za rakví byli uzavřeny těžké železné dveře a kremace započala. Byl to krásný pohřeb. Z velkého okna byl vidět velký fialový plamen. To duše boha vystupovala do éteru a byla s přírodou za jedno. Když popel byl nasypán do urny, kterou předal papež pozůstalým, papež pověděl.

„Přejete si doprovodit na rozptylovou loučku?“

„Ano.“

Odpověděli pozůstalí jednohlasně. Papež pokynul, směrem k velkým dveřím, které by mohli být hodny nějakému zámku. Nyní totiž nimi procházeli na slunečnou louku, posypanou mnohými květinami. Nejvyšší z nich a nejjinačtější otevřel urnu. Popel vylétl z urny díky silnému, ostrému větru, který odvál popel do hůry.

Novými pány světa byli vědci, umělci a lidi jako takový. Hlavně ti činní ve společnosti. Bude to silné lidstvo. Šťastný to nový věk. Starý byl dobrý, ale tento bude lepší neb si budeme věřit! Ničeho se nebudeme bát, neb v nebe ani v peklo nikdo neuvěří a uvědomí si, že bude smrtelný a tím i všemocný. Strach nebude existovat. To bude řádná společnost. Řádná dle nás. Proto to bude nejlepší doba. A v čele budou ti, kteří jsou nejvíce jiní a nejmoudřejší a společenský činní.

Nyní byl na čase kár. Poblíž kostela byla hospoda. Poslední den kdy bylo možné jíst manu. Nyní manu bůh odkázal recept many našim kuchařům. Uvařili naši první manu tedy naši kuchaři jsou jako andělé gastronomie.

Když se všichni najedli vzpomínalo se na boha, jeden ze zástupu lidí řekl.

„Ano mnohému nás naučil když, jsme byli děti, škoda ho. Ovšem nyní musíme vstoupit na scénu my. Proto musíme dokázat, že jsme jeho nástupci.“

„Ano, ano, svatá pravda!“

„Hlavně nyní je potřeba se ujmout kormidla.“

„Svatá pravda, vivat lidstvo!“

„Nyní jsme pány my! Proto je na čase aplikovat to co jsme se od boha naučili.“

Dopověděl dialog ten co rozptyloval popel. Všichni řvali: „Vivat lidstvo, sláva“ a podobné hlášky. Teď jsme bohy my a tím jsme na sebe odkázaní.

Potom se všichni rozešli a poté zástupy nejlepších z nejlepších se ujali vlády nad světem. Vše se sjednotilo a nebylo válek na dlouhou dobu, byť svárů bylo, ale ne velkých. Proto boží práva a zákony padli se smrtí boha, tedy lidské zákony jsou nejvyšší. Všechno i svoboda a naše hodnoty budou zachovány jako odkaz Boha, ale i našeho lidstva, pokud by padlo. Síla našeho rodu po tisíce let pěstovaná nyní vstane z kolébky, načež zavládne.

Proto nyní pomalu se upevňuje vláda lidí. Nyní půjde o všechno pro nás. Začíná nový svět a proto je potřeba i reformu nebo revoluci.

„Teď vládneme my!“

Prošlo v hlavách nově ‚svobodných‘ lidí. Nyní jdeme do síní slávy, která bude nejvíce uznávaná od dob nejvyšší slávy Boha před dvěmi tisíci lety. A modleme se aby naše éra trvala stejně dlouho ne li déle.

Toto je nový věk – VĚK LIDÍ.