Nostalgie ze smrti
Co to je nostalgie?
Co to je nostalgie?
Nostalgie, och nostalgie. Co jsi? jsi ten hořkosladký až slaný pocit, co mají prostáčci, jež nemá inteligent? Jsi ten odporný pocit co, mám když si vzpomenu na minulost? Ano i ne! Jsi to z čeho se člověk může zbláznit. Odpornost, která mučí naše srdce. Pohlcuje naše mozky jež všeobecně přemýšlí nad tím co musí dělat místo toho aby se zaobírali svým smyslem i dle toho tak činili. Každý je svého štěstí strůjce jenže co kdo co chce? Lidé jen chtějí pomíjivý blahobyt materialismu. Jenže co my ti, co odmítli blahobyt. Máme zde trpět? Pro ty je tu nostalgie, která jim dává sílu z jejich vlastní minulosti, která jim způsobuje otupující bolest!
Ten co přijme Nostalgii za svou poté může odejít smířen a poté přejít kam chce. Osoba jež je člověkem, musí jednou zemřít, a proto by měla si uvědomovat život, stejně jako si jej užívat plnými doušky. Pokud jen pijete z kalicha života, ale necítíte chuť, pak je to jako byste nežili! jen byly v této schránce a přežívalo v podobnosti nějakého kokonu. Smrt a život jsou jako sourozenci, jenže si to neuvědomujeme, neboť vnímáme jen jednoho a naše prostředí jsou jejich rodiče. Nostalgie nemá v úmyslu někoho ničit, má v úmyslu povznášet člověk do vyššího stavu bytí – být nad věcí.
Proto blázni a vysoce uvědomělí toto vidí, i když si to dost často nepřiznávají, neboť jsou sví. Povyšují se nad sebe i ponižují se pod sebe, neboť vědí, že jsou lidé. Toto je i důvod, proč mezi vizionářstvým a šílenstvím je tenká, velmi tenká propast! Mozek je tak těžký a jen zkouška z nostalgie, jej připraví na cestu nirvánou, bardem, nebo cestu do ráje nebo do inferna chcete-li. Proto nikdo nesmí být ničen touto myšlenkou, neboť ne všichni lidé jsou připraveni slyšet pravdu. pravdu, která zabolí jako i zahřeje lidskou duši.
II. Propojení
Člověk a příroda, člověk vzniknul z přírody a znásilňuje jí, protože z toho má materiální užitek. Daní je z toho mentální propad. Mentální propad, se kterým člověk se musí poprat po svém, neboť jen ten co si to uvědomuje a umí s tím bojovat i to ovládnout potom je hoden mít více světů. Proto to propojení člověka s nostalgií. Smrt a život. životní funkce a svět. Svět a nostalgie. Nostalgie a myšlenky. Myšlenky a nostalgie. A to vše je způsob žití, který nás posilňuje, připravuje k dalšímu životu a cestování po kosmu. Nic není mocnější, než ta zákony zákonů, kterým říkáme Bůh. Ty nás řídí. Jsou v nás a proto člověk je bůh v tom pravém slova smyslu!
Člověk jež se odpojí od materialismu je osvícený, a je z něj v podstatě nadčlověk, neb se i odprostí od svazujících pravidel, morálky jež jsou zbytečná aniž by zabil lidství. Takový člověk je ale odsouzen pohledům jakoby, by byl blázen, byť ním není. Takový člověk je sám v podstatě více člověk než ten co nežije s nostalgií a přírodou, stejně jako s symbiózou s výdobytky lidské civilizace. Materialismus a výdobytky lidské civilizace jsou v podstatě to co pohání srdce a zaměstnává mozek ve vědomí, jenže co podvědomí a psychično? To je poté zaprasená tabula ráza. Ta se musí vyčistiti a proto tu máme přírodu a nostalgii, jež nás mučí a zároveň posilňuje, aby byla psychika silnější, neboť poté můžeme dosáhnout větší nirvány a větších pokroků v lidských výdobytcích, které nám zesilují naše schopnosti. Naše výdobytky-naše nesmrtelnost i hrob. Hrob fyzična a nesmrtelnost ducha skrze naše skutky, v tom je pravá nesmrtelnost, která přežije i lidstvo samo jestli budeme expandovat do vesmíru.
Nostalgie ze smrti, je ta nejsladší, neb právě ona nám ukazuje pomíjivost těla a sílu ducha jež v nás dříme. Stejně jako hořeli Indické vdovy na hranicích, i naše myšlenky zahoří na oltáři umu! Nejvyššího a nejočistnějšího umu a ohně. Ohně, jež krmí lidské mozky i duše, podobně jako pečínka žaludek. Oheň, jež vykuje železo, které přetrvá věky, jež je budovou, i knihou, i atomovkou. Stejně jako plastikou i sochou. Oheň, jež může nechat tisíce mrtvých i tisíce živých. To vše je nostalgie ze smrti. Smrti naší civilizace.
To vše co je zde napsáno je propojený život a nostalgie v jeden celek!
III. Smrt a život v nostalgii
Co je to život? Co je to smrt? To jest jednička a nula lidského bytí. Mrzkého i slavného lidského bytí. Bytí na jehož nostalgii si vzpomínají generace, tisíciletí živá i tisíciletí mrtvá. Smrt je jen brána do dalšího barda a stavu zároveň. Brána do další jedničky. Brána, která nás osvobozuje díky zákonu zachování energie. Energie, která náš drží na životě a bereme si jí jako dravci, od zvířat! Bereme si jí i z rostlin a stejně jí nevracíme jim. To vše je odkaz naší nostalgie, která nás posiluje i oslabuje.
Jelikož něco musí umřít, aby něco žilo tak jsou to stavy doplňující se. Člověk je ovšem více i na stejné úrovni jako zvíře. Staví rakety a zkoumá vše kolem sebe. Vše kolem sebe i používá pro svůj prospěch, a přesto sám sebe zotročil; morálkou! Morálkou, která člověka zotročuje, aby byl svázán k druhému. Svět stvořili sic tektonické a vesmírné síly, jenže ovládl nebo spíše zneužil jej člověk pro svůj zvrácený účel: sešikovat sám sebe, aby se vymanil ze zvířecích pudů! Co to pak je? Vymanit se ze zvířecích pudů? Neúspěšný pokus, jak vytvořit nadčlověka? Nebo vytvořit podčlověka pro jednoho člověka?
Nostalgie v pojetí koncepce života a smrti je vlastně karma, dharma a další věci v jedné podobě, vnímaná člověkem, a přesto ním upravená k obrazu jeho. K obrazu ubohého ducha s velkým potenciálem. Ducha, který je uvězněn svou vlastní vůlí a kolektivním vědomím – tím opiem lidství. Ti co jsou blažení opilstvím z kolektivity, jsou společenští feťáci kolektivní nostalgie, která je pokroucená masou. Jen člověk sám musí pochopit lidství nikoliv masa, jež vede jeden pastýř.
Soukromí a svoboda ducha to je forma nostalgie, která je neposkvrněna poznání a postupně se poskvrňuje aby pak vzešla osvícená. Osvícená jako rinboče individuality. Proto jsou tito lidé pod knutou společného Damuklova meče, jež nad jejich hlavami rozhoduje o osudu, jestli ta hlava padne nebo ne. Toto je pravda o nostalgii, kterou nikdo nikdy nepochopí, neboť není tak silně osvícená mysl aby to někdo přesně pochopil. Pochopil do takových podrobností, aby jí i viděl jako celek z částiček velký jako drobečky rohlíků, ze kterých stavíte celý rohlík.
Toť vše to, je nostalgie ze smrti.