Féme

Created with Sketch.

Féme

Všechno toto je výplod. Popisuji v této povídce jak je, život křehký a nestálý. Prosím berte to na vědomí.

I.

Nahota a nahota. To vše v jedné posteli. To byla ona. Élektra. Divoch pouze s pudy. Nic jiného nebyla, i v této době si ukájela svoje šílenou chuť po chtíči, který je stejně neukojitelný jako touha po jídle a pití, které má normální člověk. Postupně dostanívš se k extázi s tou ženou-možná děvkou. Bůh, co to bylo za ženu, ale asi byla zaplacená, bůh ví čím. Možná penězmi, možná kokešem, možná pár láhvemi ginu, nebo zlatem či bůh ví čím.

Postupně jí tu krásu ta pomáznutá ctila, aniž by to byla nějak úchylné prozatím. Postupně ty svoje rekreační oblasti, které miluje každý muž dráždily všim možným, hlavně masem a kostmi. Byť sem tam byl i nějaký bičík, důtky či ostřejší hračka. Ukájet se není nic nepřirozeného, byť je o zvrácené, možná i proti tomu vašemu bohu, ale co, tomu komu je, že? Po právu to byla nymfa, byť je to praštěná nymfa. Ale co je to vlastně lidská přirozenost, proti lidem vymyšlené morálce? Nic. Masa, převálcuje přirozenost, byť je i jejich vlastní. Neprávem, jde o dominanci, vymyšleného nad naturou člověka.

Po synapsích oboum dívkám poletovali všeljaké impulzy z těch slastných regionů těla. Však je nemusím představovat, že? Tento párek, byť dočasný šel o jakýsi spotřební materiál pro jednu z těchto mladic. To byla právě ta Élektra. Élektra divoká, zvrácená, sodomistická, nebo jak chceš milý čtenáři. Smutnost této osoby byla prapodivná, i zajímavá zároveň, neb šlo o ženu z binárního hlediska, ale i o muže z povahového hlediska. Nebyla jen tak označovaná za póvl. Vyfetlo! Cokoliv,  jak se to dá nazvat, neboť brala jistý typ halucinogenu. Tu ‚Diamantovou Lucy z nebes‘ nebo i s tou asijskou bylinou.

Poté ta jedna s dívek se oblékla po blažené extázi načež si Élektra si zapálila v posteli jointa. Dostajíc se do tranzu, pozorovala halušky, které jí myhaly před očima, které jí naháněla strach i blaženost. Div neslyšela hlasy, které by jí nutily k nějakému nekalému úmyslu. Postupně plynuly chvilky, které zdály se podobností doby, života časoprostoru. Ale byl to jen zbytek noci. Poté definitivně odpadla v důsledku těch halušek.

II.

Je již ráno. Ráno devět hodin. Z toho co se dělo v noci zaspala. Byla úplně grogy. Zazvonil již asi po miliontý budík. Jedíné na co se zmohla bylo jen:

„Kurva!“

Zase příjde pozdě do chráněné dílny, Pracovala v chráněné dílně, vlastně v takovém pajzlu uprostřed města. Dělal servírku v kavárrně. Její naolovnatěláí pleť byla dost jetá. Rychle vzala cigaretu z krabičky, která ležela na starém stole, a vzala nohy na ramena.

***

Již zasmrádlá cigaretou dorazila do kavárny. Byla to taková krychle uprostřed nádvoří, která jasně naznačovala, k čemu to bylo určeno. Jako rychtářská usedlost, nebo to bylo větší a půdorysy staveb, připomínaly dvůr. Uprostřed nedávno postavili malý doopravdy krychlový domek, z plechu. Taková větší kadibouda, ke které někdo přistavil druhou kadiboudu z cihel. Prostě domeček na způsob toho co by jste našli v moderní trampské osadě v lese. Vstoupila tam, už na ní čekala šéfová. Stará asi osmdesátiletá megera, která ráda všechny komanduje za úplné maličkosti. Normální člověk by se asi divil kdyby tam někdo vydržel jen půl roku, neboť občas hází i po svých zaměstnancýh tužky co má na stole. Nyní držela noviny a již k ní ukazovala, na ní.

„Mladá dámo, jdeš pozdě!“

„Kdyby, jste mi platili víc za tu psí práci, hned by to šlo líp!“

Naše mladá dáma byla již rozladěná a tahle „Treska stará“ jak jí říkají byla poslední kapka, která jí jíž dost napružila. Jelikož když si vzpomene poslední týden na práci, vzpomene si, jak jí ona donutila praocvat v kostýmech, které si vymyslela. A ty byly dost ponižující. Byly to parodie na způsob obleku číšnic, ale tím, že tam pracovalo mnoho lidí s Downovým syndrome, obezitou apodobnými nemocemi tak to byla pro ní jenom voda na mlýn jak je šikanovat.

„Prosím?! Myslíš si, že ty by jsi měla dostávat více, než ostatní? Vždyť by jsi v normální práci nepřežila, to by jsi letěla, jen proto, že existujěš!“

„A vy by, jste měla sedět za šikanu! Jste Treska stará, která si svoje stáří kompenzuje na pinglech!“

„Dobře jsi propuštěna! Vypadni!“

Élektra si provokativně zapálila jointa, kteréí nosila v kapse a pořádnou dávku dýmu jí vmětla přímo do obličeje. Tahle stařena. Zajkašlala, zatímco naše nymfa, už byla za horami. Měla ještě v kalhotách papírek s extází a papírek LSD. Dá si to jen co bude někde u lavičky. Joint jí navodil báječnou atmosféru, a její nálada byla mnohem, lepší. Jenže v peněžence i na účtě nemá nic. V úsměvech jí napadlo, jen jediné: „Budu šlapat!“

Byla rozhodnuta. Bude z ní prostitutka. Neb jí docházela tato věc, která jí držela v tranzu. Ta přicházející střízlivost jen utvrzovala ve vydělávání prostitucí. Bude z ní potupná děvka. Děvka, o kterou si nikdo neopře ani kolo, budou ní opovrhovat a plivat naní flusance i nadávky. Padlo již rozhodnutí bude amorální. Bude, bude zní prostě šlápota!

***

Vrátila se domů. Již téměř čistá, mentálně ještě vyrajdovaná z toho co viděla. Uvažovala, jak se prodat, aby jí lidově řečeno ‚vojeli a zaplatili‘, možná se i tak obleče, kdo ví, ale nebude slušná. Nebude normální, bude z ní špína! Bude z ní odpad, který kdejaký člověk nebude znát a přesto jí muži budou vyžadovat.

Hned i si zkontrolovala šatník. I přes poměrně slušné věci, tam byly i dost odvážné obleky. Třeba černý, krajkovaný korzet i jiné lahůdky. Již měla dobrou přípravu jen si musela něco procvičit. Něco hříšného, něco svým způsobem zapovězeného. Ano nemá na jisté věci, pomáhající h hříšnému poznání a umu. Má to nahradit jen jedno jediné. Jistý druh zeleniny. Zelený váleček, plný vody. Ano to bude mít pro potřeby, vždyť účel světí prostředky! Nebo ne? Je to pochybná existence. Ona je odjakživa.

Brzy začínající se procvičovat, s tou výbavou co má, bude dosti „profesionální“. Bude profesionální. Ale jak?! Bůh ví jak, jelikož nikdo neví jak bude úspěšná. Navíc co pak jak si vydělá na testy? Na ty kašle, přeci jsou podle ní pro rozmazlence! Nic nevěděla je to výstřel do tmy. Výstřel do tmy. Bude ráda když jí zaplatí?

Brzy začne! Po chvilce si vyvičila vše i oblečená! Šla ven. Odešla, na ulici. Vyšňořená, nalíčená i ‚vycvičená‘! Ulice, v takovém červeném večeru. Divném, hodně divném. Všude ticho… Jakoby takové hladové ticho. Ticho, žádající mladou krev! Krev, která se dá zaplatit emocemi. Nebo penězi, či obojím? Asi obojím. Čím více, šla ze své ulice k nádraží za polem, které bylo kousek za ulicí.

III.

V kapse samozřejmě i jeden papírek, jako povinná výbava. Stála na perónu i vyhlížela vlak. Jenže co má teď dělat? Jak upoutat pozornost? Možná kdyby… Ale ne, to ne. Přeci nebude olizovat zábradlí. To je i na ní hodně velká střeštěnost. Možná by mohla někoho oslovit! Ano někoho oslovit. Vystupoval, na pohled vážený pán. Měl sako, které vykukovalo přes balóňák.

„Prosim Vás… Nevíte kolik je hodin?“

„Je půl čtvrté! Proč?“

„Protože, jsem zapoměla hodinky.“

„Tam jsou hodiny.“ Ukázal na hodiny visící nad nima. Teď mu to docvaklo.

„Pojďte za mnou.“

Vzal jí do pole. V poli plném kukuřice. Nikdo je neviděl! Povalil jí na zem, strhnul spodní část jejiho oblečení a pustil se do ní.

***

Když bylo po všem, vycashovala pět set našeho platidla. První kšeft, který byl úsoěšný. Poté po hodině, se vrátila. Poté zase ulovila dalšího a dalšího a dalšího! Dokud nepřišel on. Vše šlo jako po másle, nabalila ho jako kdykoliv před tím, až na tu bolest! Po této bolesti řekla jen jedno.

„Tak milánku pět set“

„Ha, ha, tůdle. Nemáš žádná práva, jsi póvl a za ten se peníze nevyhazují!“

Napálil jí, de facto jí znásilnil až teď si to uvědomila, pak se na ní skláněl jak anděl smrti dokud do ní zarazil drápy! Strhal jí ze všeho dokud v tangách nenašel peníze. Ty vzal a zdrhnul. Ležela znovu v tomto poli nahá i oškubaná jak největší póvl! Jak to říkal. Mohla se hanbou propadnout. Ještě jí zbyl jen papírek. Dala si jej! Už začala být tuhá zima. Viděla všechno špatné čím je. Ale nic is neuvědomovala dokud…

V tranzu jí našli policisté. Právě tak jak byla, což byl její úpadek.

***

Dostala se na protidrogovou léčebnu. Postupně jí kontrolovali neb měla v krvi papírek a dle doktorů měla i nedávno několik spojení s muži. Lidově řečeno byla v průseru. Jeden z doktorů jí řekl, že nastupuje na odvykačku. To byl její konec. Bez práce, bez hodnot, bez úcty i bez cti. Nyní jí zbývá jen jedno. To nemusím popisovat. Při mití vyfasovalal na pár minut žiletku a ručník. Ukryla se za sprchu, která byla součástí pokoje. Nyní bylo vše jasné.

Podřízla si krk, a ještě v rychlosti nemotorně i pravou ruku.

„Tak madam, vrať žiletku!“

Zabouchala zřízenkyně na dveře koupelny, které byly zavřené. V době kdy z ní vyprchával dosti rychle život, jím čas unikal. Když vyrazili dveře tak už z ní málem vyhasl život, který sotva plápolal. Ale už jí nestihly zachránit. Zemřela! To byl konec potupný i možná nevkusný, ale silně pro ní odůvodněný.

Nikdo nemá právo brát život jiným. Ale co sobě? To je těžká otázka. Tu raději nechám otevřenou a i ať si jí každý vysvětlí jak chce, ale toto dílo popisuje život, který k tomu směřuje. Smutný, beznadějný a přesto nenaplněný.